Český jazyk — souhrn učiva

Krátký text, který vyjadřuje přání někomu k určité události (narozeniny, svatba…). Může být osobní, formální i neformální.

„Přejeme Ti všechno nejlepší k narozeninám, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti!“

Psaný nebo tištěný text určený ke komunikaci mezi dvěma nebo více lidmi. Může být osobní, formální (úřední), obchodní nebo otevřený (širší veřejnosti).

Osobní dopis příteli, úřední dopis instituci.

Používá se ke sběru informací. Obsahuje sérii otázek, na které respondenti odpovídají — slouží ke zjištění názorů, postojů a zkušeností.

Dotazník spokojenosti zákazníků.

Krátký text informující veřejnost o nabídce, poptávce, službě nebo události. Najdeme ho v novinách, časopisech nebo na internetu.

„Prodám auto Škoda Fabia, r. v. 2015, cena dohodou.“

Text s podrobnými pokyny, jak správně používat určité zařízení nebo nástroj. Obsahuje kroky, bezpečnostní pokyny a rady pro uživatele.

Návod k použití mobilního telefonu.

Krátký formální text informující o určité události nebo skutečnosti. Může být osobní i veřejné (svatba, úmrtí, schůze…).

„Týdenní schůzka se bude konat dne 15. 9. od 15:00 hodin.“

Popisuje průběh určité události nebo akce krok za krokem — chronologický sled událostí, detaily o čase, místě a účastnících.

Popis průběhu sportovního utkání.

Detailně vysvětluje, jak provést určitou činnost nebo úkol. Obsahuje kroky a instrukce vedoucí k cíli.

Popis montáže nábytku, recept.

Podrobně charakterizuje vzhled, vlastnosti a účel předmětu — tvar, velikost, barvu, materiál a funkci.

Popis starožitného stolu.

Zve adresáta na určitou událost (oslava, svatba, schůzka). Obsahuje informace o místě, čase a charakteru události.

„Srdečně Vás zvu na oslavu narozenin, která se koná dne… v… od…“

Formulář nebo text sloužící k přihlášení do soutěže, kurzu nebo na akci. Obsahuje osobní údaje a informace potřebné pro registraci.

Přihláška na střední školu.

Vypráví příběh nebo událost, většinou v chronologickém sledu. Má úvod, zápletku, vrchol děje a závěr. Může být smyšlené i skutečné.

Vypravování o letních prázdninách.

Krátká zpráva pro určitou osobu, slouží k rychlému sdělení informace. Bývá neformální, používá se v každodenní komunikaci.

„Nezapomeň koupit mléko! — Máma.“

Informativní text, který stručně popisuje aktuální (již proběhlou) událost. Součást zpravodajství nebo formální komunikace.

Novinová zpráva o události, zpráva o průběhu jednání.

Slouží k získání informací od druhé osoby — mluvčí se ptá na něco, co chce vědět nebo ověřit.

„Kolik je hodin?“ „Kdy přijdeš domů?“

Vyjadřuje přání nebo požadavek mluvčího; očekává, že adresát něco vykoná. Často se zdvořilostní formulací.

„Mohl bys mi, prosím, podat tu knihu?“

Upozorňuje adresáta na možné nebezpečí nebo nepříznivé následky jednání. Má preventivní charakter.

„Pozor, silnice je namrzlá!“

Podobná varování, ale naléhavější — míří na akutní hrozbu nebo nebezpečí.

„Ustup, může to spadnout!“

Mluvčí přikazuje adresátovi, aby něco vykonal. Přímá forma požadavku, často v autoritativním kontextu.

„Zavři dveře!“ „Okamžitě přestaň!“

Vyjadřuje, co by si mluvčí (nebo někdo jiný) přál, aby se stalo — přímo i nepřímo.

„Přeji ti hodně štěstí.“ „Kéž by zítra nepršelo.“

Informuje adresáta o nějaké skutečnosti nebo události; neutrální předání informace.

„Zítra máme poradu.“ „Film začne v 19:00.“

Vyzývá adresáta k účasti na události nebo aktivitě. Formální i neformální.

„Přijď na mou oslavu narozenin.“ „Chceš jít dnes večer do kina?“

Vyjadřuje ochotu mluvčího něco poskytnout, udělat nebo sdílet s adresátem.

„Chceš si dát kousek dortu?“ „Můžu ti pomoct s taškami?“

Slouží k objasnění určitého postupu, situace nebo myšlenky — pomáhá druhé straně pochopit problém.

„Musíš to stisknout tady, aby to fungovalo.“

Na konci oznamovací věty nebo rozkazovací věty bez důrazu a za zkratkami.

„Byli jsme na výletě.“ „Prosím, přines mi tu knihu.“

Odděluje části vět, položky v seznamu, oslovení, vsuvky a věty v souvětí.

„Koupil jsem jablka, hrušky a banány.“

Na konci tázacích vět.

„Kolik je hodin?“ „Kde jsi byl?“

Na konci vět vyjadřujících rozkaz, přání s důrazem, výstrahu nebo silné emoce; také za výkřiky a citoslovci.

„Pozor!“ „To je úžasné!“ „Pojď sem!“

Před vysvětlením, výčtem nebo přímou řečí.

„Potřebujeme následující věci: papír, tužky, pravítko.“

Odděluje větší části složených vět, které by byly na čárku příliš dlouhé.

„Měl bys více cvičit; pomůže ti to cítit se lépe.“

Naznačují neúplnost výpovědi, přerušení myšlenky nebo vynechání textu.

„Myslím, že bychom mohli… no, uvidíme.“

Odděluje větné části, naznačuje přerušení myšlenky, vyjadřuje rozsah nebo vztah mezi hodnotami.

„Ráno — jakmile se probudil — začal pracovat.“ „Strany 10–20.“

Spojuje slova do složených výrazů a používá se při dělení slov na konci řádku. Píše se bez mezer.

„česko-slovenský“, „Praha-Smíchov“, dělení: ne-vě-do-mý

Vkládají do textu dodatečnou informaci nebo poznámku.

„Petr (můj kamarád ze školy) mě pozval na oběd.“

Označují přímou řeč, citace nebo zvýraznění určitého slova či fráze.

Řekl: „Přijdu zítra.“ Slovo „bajka“ pochází z řečtiny.

Označuje vynechání hlásky (v češtině spíše vzácně, hlavně v uměleckých textech) — běžný je v cizích jménech a v angličtině.

d'Artagnan, „Let's go.“

Ú se píše na začátku slova (úkol, únor) a po předponě (zaúčtovat, neúspěch).

Ů se píše uprostřed nebo na konci slova (dům, dolů, domů).

S- značí směr dolů, dohromady nebo z povrchu pryč: sjet, spojit, smazat, spadnout.

Z- značí změnu stavu, vznik nebo dokončení děje: zmizet, zhubnout, zkosit.

VZ- značí směr vzhůru: vzlétnout, vzplanout, vzdát se.

Velké písmeno: na začátku věty, vlastní jména osob a zvířat, názvy měst, obcí, států a geografických útvarů, názvy svátků a historických událostí, oficiální názvy institucí, organizací a firem.

Malé písmeno: obecná jména a pojmy (město, strom, pes), názvy dnů a měsíců, obecná označení příslušníků národů psaná obecně (× Čech, Moravan — velké).

Praha × město · Vánoce × svátky · Karlova univerzita × univerzita

Písmeno ě se vyskytuje jen po souhláskách b, p, v, m, d, t, n.

BĚ × BJE: bě v kořeni slova (oběd), bje jen když předpona ob- narazí na kořen začínající je- (ob-jev, ob-jednat).

VĚ × VJE: vě v kořeni (věda, svět), vje po předponě v- (v-jezd, v-jem).

PĚ: skupina pje se v českých slovech nevyskytuje — vždy pě (pěna, zpěv).

MĚ × MNĚ: pokud příbuzné slovo obsahuje mn, píšeme mně (rozumně — rozumný); jinak mě (měsíc, město).

Zapamatuj: zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka (od pomník), tamější (tam + přípona).

Vyslovujeme [ďe], [ťe], [ňe] — píšeme dě, tě, ně (děti, tělo, něco).

Slova dělíme na konci řádku po slabikách nebo na hranici částí slova; dělení značíme spojovníkem.

mra-ve-nec, ne-vě-do-mý, roz-hod-nout

Koncovku určíme podle vzoru (viz kapitola Tvarosloví): dosadíme vzor ve stejném pádě a čísle.

na stromech (hradech → -ech) · s draky (pány → -y) · o městech

Tvrdá (vzor mladý): mladý, mladého, mladému… — v množném čísle mužského životného rodu -í (mladí muži), jinak -é/-á.

Měkká (vzor jarní): ve všech rodech koncovka -í (jarní den, jarní louka, jarní počasí).

MĚ ve 2. a 4. pádě (vidí mě, beze mě). MNĚ ve 3. a 6. pádě (dej mně, o mně).

1. stupeň (základní): rychlý, dobře. 2. stupeň (komparativ): rychlejší, lépe. 3. stupeň (superlativ): nejrychlejší, nejlépe.

dobrý — lepší — nejlepší · zlý — horší — nejhorší

Každá věta začíná velkým písmenem. Na konci: tečka (oznamovací, klidná rozkazovací i přací), otazník (tázací), vykřičník (důrazný rozkaz, zvolání, výkřik).

„Jdu domů.“ · „Kam jdeš?“ · „Pojď sem!“ · „Ať se ti daří!“

Čárku nepíšeme před spojkami a, i, ani, nebo, či, pokud spojují věty ve slučovacím poměru. V jiném poměru (odporovacím, důsledkovém…) čárku píšeme.

Přišel domů a napsal úkoly. × Byl unavený, a přesto pracoval.

Vedlejší věty oddělujeme čárkou. Uvozují je:

podřadicí spojky — aby, ač, ačkoli, ať, až, jelikož, jestliže, jako, kdyby, když, ledaže, že, pokud, protože;

vztažná zájmena — kdo, co, který, jaký, čí, jenž;

příslovce — kam, kde, kdy, proč.

Setkají-li se vedle sebe dva spojovací výrazy z různých vět, čárka se píše jen před prvním (…, že když …, protože kdyby …).

Dům, který stojí na kopci, je starý. · Když jsem přišel domů, začal jsem psát úkoly.

Odděluje jednotlivé položky výčtu (před spojkou „a“ ve slučovacím poměru se nepíše).

„Koupil jsem jablka, hrušky, banány a pomeranče.“

Oslovení se odděluje čárkou na začátku, uprostřed i na konci věty. Vsuvky se oddělují čárkami z obou stran.

„Petře, pojď sem!“ · „Bylo to, myslím, včera.“

Přímá řeč se píše v uvozovkách a odděluje se od uvozovací věty čárkou (dvojtečkou, stojí-li uvozovací věta před ní).

„Přijdu později,“ řekl Petr. · Petr řekl: „Přijdu později.“ · „Přijdu,“ řekl Petr, „ale až později.“

Nadřazená — obecné pojmy zahrnující širší kategorii: ovoce, nábytek.

Podřazená — konkrétní zástupci obecného pojmu: jablko (ovoce), stůl (nábytek).

Souřadná — slova na stejné úrovni: jablko — hruška — banán.

Jednoznačná mají jediný význam: židle, netopýr.

Mnohoznačná mají významů více: klíč (od domu, k úspěchu, na ladění kytary), koruna (stromu, měna, královská), hlava (část těla, vedoucí osoba, hlava hřebíku).

Slova se stejným nebo velmi podobným významem — lze je zaměnit, pomáhají vyhnout se opakování.

velký — mohutný, obrovský · krásný — nádherný, půvabný · říct — povědět, sdělit · chytrý — inteligentní, bystrý

Slova s opačným, protikladným významem — vytvářejí kontrast.

velký × malý · krásný × ošklivý · statečný × zbabělý · mluvit × mlčet

Slova, která stejně znějí i vypadají, ale mají různé významy a často i odlišný původ.

oko (orgán × oko na punčoše × oko v polévce) · zámek (stavba × na dveřích)

Vedle základního významu nesou citový náboj.

Lichotivá: domov (× byt), hrdina (× bojovník), maminka (× matka).

Hanlivá: fotr (× otec), otrapa, lump (× člověk).

Vyjadřují menší velikost, něžnost nebo láskyplný vztah; tvoří se příponami -ka, -ek, -ička, -íček…

dítě — dítko · květina — kytička · dům — domeček

Spisovná odpovídají normě, používají se v oficiálních a formálních situacích (škola, média): chléb, kdybychom, dobrý.

Nespisovná patří do neformální řeči a nářečí: chleba, kdybysme, dobrej.

Mají společný kořen a souvisejí spolu významově; vznikají předponami a příponami.

LES: lesník, lesní, lesík, zalesnit · PSÁT: psaní, písemný, pisatel, přepsat · STAV: stavět, stavitel, stavba

Slovo — základní jednotka jazyka s významem, skládá se ze slabik.

Slabika — část slova, obvykle obsahuje samohlásku: kos (1), ba-bič-ka (3).

Hláska — nejmenší zvuková jednotka: slovo „dům“ = 3 hlásky d-ů-m.

Předpona stojí před kořenem a mění/rozšiřuje význam: ne-štěstí, pře-skočit, vy-jít, po-sbírat.

Kořen nese hlavní význam a najdeme ho ve všech příbuzných slovech: LES → lesník, zalesnit.

Přípona stojí za kořenem, často určuje slovní druh: vod-ní, kníž-ka, mal-ovat, kul-ička.

za-hrad-ník: předpona za-, kořen -hrad-, přípona -ník

Obsahuje jen jednu základní skladební dvojici (podmět + přísudek) — má jedno sloveso v určitém tvaru a vyjadřuje jednu myšlenku.

Pes štěká. · Maminka vaří oběd. · Děti si hrají na hřišti.

Skládá se z více vět jednoduchých spojených spojkami nebo čárkami. Počet vět poznáme podle počtu sloves v určitém tvaru.

Souřadné — spojuje věty hlavní (a, ale, nebo, proto…): Petr přišel domů a hned začal psát úkoly.

Podřadné — jedna věta hlavní + věty vedlejší, které ji doplňují: Když jsem přišel domů, začal jsem psát úkoly.

Podmět — kdo/co vykonává děj; ptáme se kdo? co? (Pes štěká → „pes“).

Přísudek — co podmět dělá, co se s ním děje; ptáme se co dělá? co se děje? (Pes štěká → „štěká“). Obvykle obsahuje sloveso.

Vyjádřený — ve větě přímo uveden: Děti si hrají na hřišti.

Nevyjádřený — není uveden, poznáme ho z tvaru přísudku nebo kontextu: (Já) Čtu knihu. (On) Přišel pozdě.

Několikanásobný — složený z více jmen spojených spojkami a, i, ani, nebo: Petr a Pavel přišli do školy. Kočka, pes a králík spali v obýváku.

Přímá řeč přesně cituje, co kdo řekl — píše se v uvozovkách s uvozovací větou (řekl, odpověděl, zeptal se).

Jana řekla: „Přijdu zítra.“ · Petr se zeptal: „Kdy přijdeš?“

Nepřímá řeč předává obsah bez citace — bez uvozovek, s vedlejší větou uvozenou „že“ nebo „aby“; mění se osoba a čas sloves i zájmena.

Jana řekla, že přijde zítra. · Petr se zeptal, kdy přijde.

Ohebné (1–5) mění tvar podle pádu, čísla, rodu, osoby, času… — podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa.

Viděli jsme psa, tomu psovi jsme hodili klacek a psa jsme honili.

Neohebné (6–10) mají vždy stejný tvar — příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.

Stejné slovo může být různým slovním druhem podle užití: „Auto jelo příliš rychle“ (příslovce) × „rychle jedoucí auto“ (stále příslovce, rozvíjí přídavné jméno) × „Každé proč má své protože“ (zpodstatnělá slova).

Jednotné — jedna osoba, zvíře, věc; množné — více. Vzor určujeme vždy v jednotném čísle (kuřata → kuře).

Rod zjistíme ukazovacím zájmenem: ten (mužský), ta (ženský), to (střední).

Mužský rod dělíme na životný a neživotný — rozhoduje tvar 1. a 4. pádu: změní-li se (sněhulák → sněhuláka), je životný; nezmění-li se (hrad → hrad), je neživotný. Gramatická životnost se nemusí shodovat s přirozenou!

Přídavná jména se shodují s podstatným jménem v rodě, čísle a pádě.

Minulý — děj se odehrál: psal jsem, psali jsme. Přítomný — děj probíhá nyní: píšu, píšeš. Budoucí — děj teprve nastane: budu psát, napíšu.

Oznamovací — vyjadřuje skutečný děj, existuje ve všech časech: plaveme, plavali jsme, budeme plavat.

Rozkazovací — příkaz, zákaz, žádost, rada; čas u něj neurčujeme: piš! pište!

Podmiňovací — děj, který by mohl nastat; pomocná slova by, bych, bychom, byste: šel bych, byl bych šel.

Literární útvar psaný běžným, nepřerušovaným textem ve větách a odstavcích. Zahrnuje román, povídku, novelu, esej…

Romány Karla Čapka.

Literární forma psaná ve verších; využívá rytmus, rým a obrazná vyjádření k vyvolání emocí.

Básně Jaroslava Seiferta.

Žánr určený k předvádění na jevišti; skládá se z dialogů a monologů postav. Tragédie, komedie, tragikomedie…

Divadelní hry Williama Shakespeara.

Skupina veršů tvořící uzavřený celek v básni; sloky se opakují a mívají stejný počet veršů.

Základní jednotka básnického textu — jeden řádek básně, často rytmicky organizovaný.

„Byl pozdní večer — první máj —“ (K. H. Mácha)

Zvuková shoda na konci dvou nebo více veršů.

Srovnává dvě věci na základě podobnosti pomocí spojek jako, jak, jakoby; zdůrazňuje určitou vlastnost.

„Jsi krásná jako růže.“ „Mlčí jako ryba.“

Krátký alegorický příběh, v němž zvířata (nebo věci) jednají jako lidé. Má mravoučný charakter a obsahuje ponaučení.

„O lišce a hroznech“ od Ezopa.

Útvar psaný ve verších, využívá rytmus, rým a metafory. Lyrická (vyjadřuje pocity) nebo epická (vypráví příběh).

„Máj“ Karla Hynka Máchy.

Krátký útvar, který v otázce nebo verši ukrývá popis něčeho, co má být uhodnuto.

Kombinuje obraz a text — vypráví příběh sekvencí obrázků doplněných dialogy.

„Asterix a Obelix“, „Čtyřlístek“.

Vyprávění (obvykle pro děti) s nadpřirozenými prvky a postavami — víly, čarodějnice, draci, mluvící zvířata. Často končí šťastně a nese mravní ponaučení.

„Popelka“, „Červená karkulka“.

Epický útvar o významných událostech nebo postavách z minulosti; spojuje historická fakta s lidovou fantazií. Vysvětluje vznik názvů míst, hradů, zvyků.

Pověst o praotci Čechovi.

Kratší epický žánr s jednoduchým dějem, jednou hlavní zápletkou a omezeným počtem postav; bývá realistická.

„Povídky malostranské“ Jana Nerudy.

Krátká veršovaná říkanka používaná při dětských hrách k určení pořadí hráčů; rytmická, jednoduchá.

„Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky.“

Jednoduchý, rytmický, často veršovaný text pro děti — snadno zapamatovatelný, spojený s hrou, zpěvem nebo pohybem.

„Prší, prší, jen se leje…“

Vysvětluje přírodní jevy, kulturní praktiky nebo společenské normy pomocí nadpřirozených bytostí, božstev a hrdinů. Součást kolektivní paměti a kulturního dědictví.

Řecké mýty o Diovi, Staré pověsti české.

Aktuální informace, zprávy, komentáře a analýzy pro širokou veřejnost — noviny, časopisy, zpravodajské weby.

Novinový článek, reportáž, komentář.

Přístupně vysvětluje odborné téma široké veřejnosti; zjednodušuje, používá příklady, ilustrace a analogie.

Populárně naučné knihy, články o vědě, dokumenty.

Sbírka slov s významy, výslovností a dalšími informacemi; řazen abecedně, slouží jako referenční nástroj.

Pravidla českého pravopisu, výkladový slovník.

Sbírka informací o různých tématech, řazená abecedně nebo tematicky; detailní referenční zdroj.

Ottův slovník naučný, Encyclopædia Britannica.